Na sobotní části protiválečného kongresu v Praze proběhla přednáška “Za revoluční protiválečný postoj”, kterou realizovali německy mluvící soudruzi z Antipolitical-Social Revolutionary Tendency (AST). Následuje český překlad jejich podkladů.
*
Občanský mír v kapitalismu je nevojenskou formou konkurence jak uvnitř jednotlivých států, tak mezi nimi. Vnitřní mír je založen na monopolu státu na použití síly. Pro buržoazní ideology je mír například ve dvou demokraciích, v Německu a USA. A skutečně, ani v USA, ani v Německu v současné době žádná občanská válka neprobíhá. A přesto vnitřní mír v těchto státech znamená permanentní teror, který je více či méně výrazný. Policisté jsou oficiálními hulváty státu, kteří smějí dělat to, co je občanům obecně zakázáno, totiž provozovat násilí. Ve Spolkové republice Německo se v poslední době smrtící teror prudce zvýšil. V USA policisté od ledna do 2. října 2022 zabili nejméně 881 lidí.
Vnitřní mír v kapitalistických státech tedy není nic jiného než válka nízké intenzity. Je to jednostranná válka státu proti maloburžoazním a proletářským nižším třídám. Sociální revolucionáři usilují o narušení vnitřního míru prostřednictvím proletářské třídní války. Pacifismus jako buržoazní ideologie prosazuje mír a spolupráci mezi státy a jejich dobrovolné kolektivní odzbrojení. To je hora iluzí, která se tváří v tvář imperialistickému krveprolití rychle hroutí. Mezi kapitalistickými státy existuje konkurence a mír mezi nimi je pouze nevojenskou formou konkurence založené na zbrojení. Státy se nikdy dobrovolně kolektivně neodzbrojí v nějakém významném rozsahu. Požadavek, aby tak státy učinily, je iluzorní. Skutečné odzbrojení může nastat pouze jediným způsobem: světovým revolučním rozbitím všech států! Třídní válkou místo buržoazního míru!
Ve světovém kapitalismu může být občanský mír pouze stavem mezi válkami. Pacifisté tvrdí, že alternativou k imperialistické válce je diplomacie. Nijak zvlášť je nedráždí skutečnost, že diplomaty nasazují tytéž státy, které nasazují a napadají armády. Diplomacie je zbraň nevojenského soupeření, v němž jako základ hraje vždy nejdůležitější roli ekonomický a vojenský potenciál států. Státní diplomacie připravuje válku v míru a mír ve válce, ale v zásadě nemůže a nechce válce zabránit. Pokud státy nemohou prosadit své zájmy diplomatickou cestou a domnívají se, že musí a mohou vést válku, pak ji povedou. Ale nemohou proti sobě vést vítězně jadernou válku. To by bylo kolektivní jaderné přehánění. Mohou a chtějí však vést zástupné války, jako je ta na Ukrajině. Včetně nebezpečí jaderné války. To je převládající strukturální šílenství, které buržoazní ideologové nazývají “mezinárodní společenství států”. Tuto nesnesitelnost může překonat pouze případná globální sociální revoluce, která zruší výrobu zboží a antipoliticky zničí všechny státy.
(Maloburžoazní) odpůrci války jsou nacionální, zatímco revoluční protiválečný postoj může být pouze protinárodní. V Německu vede extrémní střed nepřímou vojenskou válku na Ukrajině a ekonomickou válku NATO a EU proti Rusku s velkým zaujetím pro demokratický fanatismus lidských práv. Německý imperialismus bojuje za globální lidská práva – zejména tam, kde má s vládami nevyřízené účty. Pravicově nacionalistická Alternativa pro Německo (AfD) a sociálnědemokraticko-levicová nacionalistická “Aliance Sahry Wagenknechta” (BSW) obviňují německou vládu, že v hospodářské válce proti Rusku zastupuje spíše zájmy USA než Německa. Vládní blázni ničí “naši ekonomiku” bojkotem ruského plynu, naříkají. AfD a BSW objektivně zastupují zájmy těch jednotlivých kapitalistů, jejichž hospodářské zájmy jsou hospodářskou válkou proti Rusku ohroženy. Německý průmysl není “náš”. Jsme v něm vykořisťováni jako námezdní dělníci a vyhořelí v globální konkurenci. To nás spojuje s našimi globálními třídními bratry a sestrami. Revoluční proletáři se necítí jako “Němci”, “Francouzi”, “Rusové”, “Ukrajinci”, “Izraelci” nebo “Palestinci”, ale jako součást světového proletariátu. Jako součást třídy, která může potenciálně rozbít kapitalismus, provést revoluci a dát vzniknout beztřídní a bezstátní společnosti!
My, revoluční proletáři, musíme celosvětově bojovat proti nacionalistickým, rasistickým, náboženským a sexistickým liniím rozdělení. Naše solidarita je protinárodní. Národní “osvobození” a “sebeurčení” pouze vytváří nové kapitalistické státy nebo národní autonomii v rámci těch stávajících. Naše solidarita s židovským/izraelským a palestinským civilním obyvatelstvem je zaměřena proti sionistickým a islamistickým válečným štváčům. Sociální revolucionáři na celém světě musí bojovat proti prosionismu a levicově-nacionalistické solidaritě s Palestinou. Sionistický Izrael, stejně jako všechny státy, musí být rozbit antipolitickými sociálními revolucionáři, pokud se my proletáři chceme osvobodit od kapitalistického vykořisťování a politické bídy na celém světě. Každý, kdo podporuje palestinský stát – který může být pouze kapitalistický – je strukturálním třídním nepřítelem světového proletariátu. Režim Hamásu v Pásmu Gazy nám dal a stále dává tušit, jak sociálně reakční by palestinský stát byl!
Nejen Hamás, ale i marxisticko-leninské síly Lidová fronta pro osvobození Palestiny (PFLP) a Demokratická fronta pro osvobození Palestiny (DFLP) se podílejí na nacionalistickém masakru, při němž jsou proti sobě podněcováni a masově vyvražďováni izraelští a palestinští námezdní pracující.
Žádnou solidaritu se sionistickým státem Izrael a žádnou solidaritu s palestinským nacionalismem!
Rozhodně se také stavíme proti národně pacifistické frázi o “mezinárodním porozumění”. Kdo jsou “národy”? Třídně rozdělení obyvatelé kapitalistických států: Buržoazie, maloburžoazie a proletariát. Za ideologickou “vládou lidu” (demokracií), za niž se každý stát vydává, se skrývá skutečná vláda buržoazie. “Mezinárodní porozumění” není ve skutečnosti nic jiného než mírová spolupráce států – hezká fráze pro dobu před masakrem. A ve válce prakticky znamená: “Národy”, masakrujte se navzájem ve prospěch kapitalistických národů.
Revolucionáři prosazují, aby se světový proletariát vynořil v třídním boji z třídně neutrálních “národů” a sjednotil se k revolučnímu rozbití globálního kapitalismu – jinak zůstane navždy jen manévrující masou v mezistátním soupeření, která shoří v nesčetných masakrech.
Globální třídní válku za zničení všech národů místo “mezinárodního porozumění”!
V imperialistické zástupné válce mezi NATO a Ruskem na Ukrajině hraje antifašismus důležitou roli jako válečná ideologie na obou stranách. Kreml svou imperialistickou válku proti Ukrajině propagandisticky ospravedlňuje “denacifikací” a západní váleční štváči a jejich maloburžoazní ocásek rovněž používají antifašismus jako válečnou ideologii proti ruskému imperialismu. Máme tedy co do činění s kremelskou antifa a NATO antifa. Samozřejmě existují i antifašisté, kteří nepodporují ani jednu stranu imperialistické války na Ukrajině. Ale v zásadě je antifašismus prokapitalistická a proimperialistická ideologie a praxe, která nemá s revolučním antikapitalismem vůbec nic společného.
Sociální revolucionáři bojují proti demokracii nekompromisně – stejně jako proti všem ostatním formám vlády. Bojují proti fašistům, nacistům, vojenským převratům a diktaturám, ale nikdy nebrání demokracii. Stejně jako antifašismus podporoval demokratické režimy proti fašistickým státům a vojenským převratům za druhé světové války a španělské občanské války, a tím pomáhal organizovat velký kapitalistický masakr světového proletariátu, je i dnes součástí ospravedlňujících ideologií různých masakrů.
Antifašismus hájí demokracii jako sociálně reakční kapitalistickou formu státu proti jiným kapitalistickým formám státu, jako je vojenská diktatura a fašismus. Ve španělské občanské válce (1936-1939) a druhé světové válce (1936-1945) hrál antifašismus důležitou roli jako válečná ideologie. Sovětský imperialismus ve Španělsku vedl třídní boj shora proti třídně bojujícímu proletariátu, trockismu a levicovému křídlu Lidové fronty mnohem důsledněji než proti Francovi. Proto první válku vyhrál a druhou prohrál. V květnu 1937 proti němu stalinismus v Barceloně vyprovokoval třídní boj proletariátu represemi proti CNT. Anarchosyndikalistické vedení CNT a levicový socialistický aparát POUM zbrzdily třídní boj proletariátu a zabránily mu zúčtovat s režimem Lidové fronty. Ten tak zůstal u politické moci. V červnu 1937 stalinisté POUM rozbili. Trockisté bojovali proti režimu Lidové fronty politicky, ale vojensky podporovali jeho sociálně-reakční válku. Skutečný sociálně revoluční proud nesměl bránit demokratický režim Lidové fronty proti vojenskému převratu, ale musel nekompromisně bojovat proti oběma. To tehdy dělal italský levicový komunismus – původem italský, orientací internacionální – a radovecká komunistická organizace v USA – Groups of Council Communists. Po vítězství v občanské válce v roce 1939 nastolil Franco vojenskou diktaturu, která se po jeho smrti v roce 1975 opět změnila v demokracii.
Toto imperialistické vraždění vytvořilo místa civilizačního barbarství, jako je Osvětim a Hirošima. Jen nacisté mohou přijít s nápadem relativizovat Osvětim prostřednictvím Hirošimy – ale také jen zcela sociálně reakční antifašisté banalizují a relativizují Hirošimu prostřednictvím Osvětimi a oslavují druhou světovou válku ze strany antifašistických spojenců jako pokrokovou a spravedlivou záležitost! Ale antifašističtí spojenci předtím nacisty spolufinancovali (americký finanční kapitál), předali jim Československo Mnichovskou dohodou (Velká Británie a Francie) a rozdělili si s nimi Polsko (Sovětský svaz)! Nebombardovali přístupové cesty do Osvětimi, ale bombardovali masy čtvrtí v Německu. Druhá světová válka byla nejkrvavějším třídním bojem světového kapitalismu – včetně státního kapitalistického Sovětského svazu – proti světovému proletariátu, který se navzájem vyvražďoval pro cíle a zájmy svých třídních nepřátel.
Proletáři se navzájem nezabíjeli pro “árijskou rasu” nebo “svobodu”, ale pro zisky IG Farben a General Motors. Druhá jmenovaná společnost vyzbrojovala během krvavé lázně jak USA, tak prostřednictvím své německé dceřiné společnosti Opel Hitlerův režim a slušně na tom vydělala. Hlavními vítězi imperialistického krveprolití byly USA a Sovětský svaz. A sociální reakční antifašismus je tak cynický, že oslavuje spojenecký bombardovací teror proti civilnímu obyvatelstvu v Německu a brutální dobytí a vyplenění východní Evropy Sovětským svazem jako “osvobození”!
Kapitalistické vraždění nelze ukončit pacifistickými demonstracemi. K tomu může dojít pouze případnou radikalizací celosvětového proletářského třídního boje ve světovou sociální revoluci. Námezdní dělníci produkují a reprodukují moc kapitálu a státu v buržoazním pracovním procesu. Jsou to také oni, kdo mohou tuto moc potenciálně zničit. Stále existuje možnost, že by se v extrémních situacích mohl globální proletářský třídní boj radikalizovat ve světovou revoluci. Podobně jako v případě evropské poválečné revoluční krize (1917-1923). Dynamika kapitalistické krize a imperialistické první světové války vedla k extrémnímu zbídačení proletariátu a nižších vrstev maloburžoazie. To bylo východiskem pro vzestup proletářského třídního boje na konci první světové války v Evropě, včetně masových stávek proti kapitalistickému masakru.
Hlavní poučení, které si proletářští revolucionáři mohou vzít z evropské revoluční poválečné krize, je následující: Za prvé, pouze třídní boj proletariátu má potenciál ukončit imperialistické války. Za druhé však kapitalistická kontrarevoluce připraví nové války, pokud proletariát, který se sám revolucionizuje, neukončí také buržoazní mír uvnitř kapitalismu. Globální proletářská třídní válka musí dát vzniknout beztřídnímu a bezstátnímu světovému společenství, aby skončilo kapitalistické vyvražďování lidských bytostí.
Proletářští revolucionáři se vědomě účastní boje své třídy, aby ji radikalizovali za hranice, které reprodukují kapitalismus. Intelektuální revolucionáři je v tom podporují. Revolucionáři tak poskytují praktické a intelektuální podněty k radikalizaci proletářského třídního boje. Jsou si však vždy vědomi toho, že hlavním impulsem pro radikalizaci proletářské existence a vědomí je vždy jejich vlastní kolektivní třídní boj.
Masové stávky proti imperialistickým masakrům mohou být založeny pouze na kolektivní sebeorganizaci námezdně pracujících. Například časově neomezená, mezioborová masová stávka v Rusku, Bělorusku, na Ukrajině a ve všech státech NATO a EU je nezbytná k postupnému ukončení vzájemného vyvražďování, které Rusko a NATO organizují na Ukrajině na základě dělby práce a konkurence.
Případné masové stávky proti válce budou mít silné revoluční tendence a potenciál. Pokud třídní boj překoná své reprodukční meze a radikalizuje se v sociální revoluci – pak je revoluční organizace třídního boje proletariátu možná a nezbytná. Dnes ještě nevíme, jak bude revoluční organizace třídního boje konkrétně vypadat. Víme pouze, že politické strany a odbory nemohou být revoluční. Představují buržoazně-byrokratické aparáty, jejichž hlavní tendencí je začlenit se do kapitalismu.Tím, že proletariát antipoliticky rozbíjí stát, převádí výrobní prostředky do moci společnosti jako celku a překonává zbožní výrobu, revolučně ruší sám sebe a dává vzniknout beztřídnímu a bezstátnímu společenství. Protože proletariát v jedné zemi, skupině zemí nebo na jednom kontinentu nemůže čekat, až to jeho třídní bratři a sestry dokážou globálně, může být světová revoluce pouze permanentním řetězcem destrukce státu. Ve světové revoluci tedy budou proti sobě existovat dosud existující kapitalistické státy a již se rozvíjející beztřídní a bezstátní společenství. Nemůže a nesmí však mezi nimi existovat žádná mírová koexistence, žádný obchod – dokonce ani naturální výměna.
Uvážíme-li, že kapitalistická společenská reakce má ničivý potenciál vyhubit veškerý lidský život, pak víme, že to nemůže být procházka růžovým sadem. Riziko jaderného přemnožení však existuje i bez globální sociální revoluce. A toto riziko může být překonáno pouze globální revolucí. Možná, že vítězná světová revoluce je možná i v éře jaderných zbraní, stejně jako jaderné mocnosti dosud zvládaly své imperialistické soupeření, aniž by spáchaly sebevraždu.
Nevíme, zda se globální sociální revoluce vyvine a zda bude vítězná. Ale i kdyby tomu tak nebylo, nekompromisní boj proti kapitálu, státu a národu je jedinou správnou věcí tady a teď!