Milí/é soudruzi*ky,
My, členové KRAS-IWA, jako dědici antimilitaristické anarchistické tradice manifestu z roku 1915, vítáme účastníky mezinárodní konference, kteří se sešli, aby se vyslovili proti kapitalistické válce a tzv. kapitalistickému „míru“ a odmítli údajné levičáky a pseudoanarchisty, kteří se v kapitalistických válkách stavějí na tu či onu stranu. Doufáme, že toto fórum bude důležitým krokem pro vytvoření praktické interakce zdola a bez ohledu na hranice různých organizací, a to mezi všemi skutečně protiválečnými a antimilitaristickými společenskými silami. Naneštěstí situace v naší zemi a obtížné spojení s dalšími částmi Evropy nám nedávají příležitost zúčastnit se konference osobně. V duchu jsme ale s vámi. Posíláme prohlášení o našem pohledu na otázku války a žádáme vás, abyste s ním seznámili účastníky konference.
Mezinárodní sekretariát KRAS-IWA
O příčinách války v moderním kapitalismu
Ještě před tím, než budeme mluvit o roli krizových jevů při vzniku moderních válek, je podle nás důležité poznamenat, že války ve skutečnosti rostou jednak ze samotné povahy státu jako vládního mechanismu, jednak z rozmanitých a mnohovrstevnatých rozporů moderního kapitalismu jako světového systému. Většina analýz (včetně těch levicových) je ve skutečnosti příliš krátkozrakých a povrchních, protože nedokážou plně pochopit tuto složitost. Tyto rozpory se projevují na různých úrovních, a to globálních, regionálních, mezistátních a vnitrostátních. Vznikají v důsledku konkurence a snah o nadvládu, hegemonii a expanzi, tedy působením sil, které tvoří samotnou podstatu kapitalismu a základní rámec jeho existence.
Když například mluvíme o válce na Ukrajině, musíme vzít především v úvahu globální systémový rámec. Ten spočívá v postupném utváření dvou konkurenčních mocenských, politických a vojenských bloků, jednoho, který své pozice ztrácí, tj. bloku kolem USA, a druhého, který je na vzestupu, tj. bloku kolem Číny. Je zjevné, že jejich konečné složení ještě není zcela hotovou věcí – takové formování může trvat i několik desetiletí. A je také zjevné, že státy uvnitř těchto bloků stále mají odlišné zájmy a stále mezi nimi existují rozpory. Můžeme to zhruba srovnat s procesem utváření Dohody a bloku kolem Německa před první světovou válkou. Každý blok se snaží vtáhnout do oblasti svého vlivu další státy a tuto oblast vlivu rozšířit.
Z regionálního pohledu se dále setkáváme s bojem o kontrolu a vliv v zemích bývalého Sovětského svazu, s bojem mezi tzv. západním blokem a Ruskem jako uchazečem o regionální hegemonii v postsovětském prostoru. Mezi Evropou a Ruskem existují také ekonomické rozpory, například v oblasti energetické strategie a v boji o trh s energiemi.
Na mezistátní úrovni vyvěrá válka na Ukrajině přímo z boje mezi vládnoucími třídami a jejich státy, které vznikly na území bývalého Sovětského svazu. Jde o boj za přerozdělení společného prostoru, o přerozdělení zdrojů atd. A nakonec se vracíme až na vnitrostátní úroveň. Zde se dostáváme k otázce, jakou roli hraje ve vypuknutí války krize. Krize je samozřejmě globální a systémová. Stát i sám kapitalistický systém se dostaly do slepé uličky. Krize sice nezačala dnes ani včera, ale nyní skoro na celém světě vidíme, že nabývá na síle a začíná se podobat lavině. Krize proniká do všech oblastí života a je doprovázena strašidelnou fašizací.
Ekonomika se jaksi zadrhává a veřejná spotřeba je udržována jen úvěrovými bublinami a tzv. „vojenským keynesiánstvím“, které vyžaduje neustálý růst vojenských výdajů a výroby zbraní – tento závod ve zbrojení pak nevyhnutelně přispívá ke vzniku válek. Z politického hlediska přestávají fungovat staré metody vládnutí, kterým se říká demokracie, či alespoň přestávají fungovat tak, jak fungovaly dříve. Výsledkem je krize starých elit, hrozivá fašizace a vstup konkurenčních skupin vládnoucích tříd na politickou arénu v podobě pravicového populismu. Skoro ve všech zemích se setkáváme s krizí důvěry v autority a s krizí legitimity.
V takových situacích se státy vždy uchylovaly k válce. Předně musejí odvrátit narůstající nespokojenost obyvatelstva a přesměrovat ji proti vnějšímu nepříteli. Mobilizační konsolidace společnosti proti vnějšímu nepříteli je vedena snahou posílit tzv. „národní jednotu“ a iluzi o „společných zájmech různých tříd“. Účelem je zabránit možnému růstu třídního odporu. Vítězství ve válce má nakonec posílit důvěru obyvatelstva ve vládu a získat pro ni v očích mas legitimitu. Z ekonomického hlediska pak navíc válka umožňuje zrychlit proces obnovy fixního kapitálu: poválečná obnova je pro kapitál příslibem obrovských zisků.
Zde je potřeba menšího dovysvětlení, protože se často tvrdí, že válka je pro některé vlivné skupiny velkého byznysu nezisková, neboť ohrožuje jejich globální propojení a zájmy. Něco takového můžete například slyšet o příslušnících ruské oligarchie. Tímto vzniká iluzivní představa o nesouladu mezi ekonomickými a politickými zájmy vládnoucích tříd, o rozporech mezi státem a kapitálem.
Chtěli bychom zdůraznit, že jde o mylnou představu. Kapitalistický stát nikdy nevyjadřoval zájmy každého jednotlivého kapitalisty ani každé jednotlivé skupiny kapitalistů. Stát koncentrovaně zastupuje zájmy celé kapitalistické třídy, což nijak nevylučuje konkurenci a konfliktní zájmy uvnitř kapitalistické třídy. Kapitalistický stát je sice nepochybně schopen potlačit jisté skupiny kapitalistické třídy, ale tím nezačíná být nekapitalistický ani antikapitalistický. Navíc jak ukazuje současná válka na Ukrajině, pozice údajně opozičních skupin velkého byznysu není zdaleka tak špatná. Objem obchodu s nejdůležitějším ruským exportním zbožím a surovinami nejenže neklesá, ale v některých případech dokonce stoupá. A stejní ruští oligarchové velmi často hrají na dvou šachovnicích zároveň.
Ale vraťme se k otázce krize. Obecně se dá říct, že zhoršování a prohlubování krizí vede k častějším a drsnějším válkám. V takovém případě je jednou z motivací států a vládnoucích tříd snaha vymanit se ze slepé uličky krize, z níž se nedovedou dostat tzv. mírovými prostředky.
Kapitalismus je však stále více systémem všeobecného chaosu. Vyznačuje se nekoordinovanými, chaotickými a sobeckými akcemi jednotlivých hráčů, a tak se výsledky celkového vývoje obvykle neshodují s jejich přáními a plány. Ve filosofii se takovému jevu říká „antifinalita“. Válka tudíž často nejen není cestou z krize, ale naopak útrapy spojené s válkou mají za následek vytvoření nové a ještě hlubší krize. Právě k něčemu takovému došlo za první světové války. Krize vytvořená a vyostřená válkou přispívá k nárůstu třídního boje a může jednoho dne přispět k proměně války v sociální revoluci, tj. k revolučnímu východisku z války.
O boji proti válce
Především by se mělo říct, že pouze a jen revoluční boj pracující třídy v nejširším slova smyslu může vést k vítězství sociální revoluce, a tedy k odstranění společenského systému, který produkuje války. Pokud však existuje stát a kapitál, válkám se jednoznačně nelze nikdy vyhnout.
Samozřejmě si všichni přejeme, aby současná válka byla tou poslední a aby vedla k sociální revoluci nebo – jak říkali staří anarchisté – k „velkému večeru“. Nebudeme si zde hrát na proroky, ale za současné společenské situace je něco takového stále daleko. Podoba této současné společenské situace má celou řadu příčin. Svoji roli hrají rostoucí atomizace, vzájemné odcizení a vytrácení solidarity mezi lidmi, úpadek třídního vědomí a třídní kultury nebo různé manipulace ze strany vládnoucí třídy, stejně jako ideová krize týkající se možnosti alternativního vývoje nebo úplná degradace a zburžoaznění zavedené levice či pseudoanarchistů.
Čelíme pochopitelně také otázce, proč jsou dnešní námezdní pracující ochotni snášet materiální nedostatek spojený s válkou. Například v Rusku a na Ukrajině je tato pasivita vysvětlována úpadkem rozsahu třídních bojů a sociálních protestů v posledních desetiletích, což je důsledek společenského rozkladu, který probíhá především na periferii světového kapitalismu. Proletariát v těchto zemích nemá ani zkušenosti a ani náležitou organizovanost, aby byl schopen tak velkého odporu, jaký by vyžadoval masový boj proti válce. Rozdmýchávání nacionalismu hraje také svoji roli a při utváření postsovětských národů mu bohužel byly vystaveny velké části populace. Navíc v počátečních fázích válek (pokud nejsou okamžitě doprovázeny katastrofami) se situace některých dělníků může zpočátku dokonce zlepšovat. Rozšiřování zbrojní výroby vytváří nová pracovní místa. A ve znevýhodněných regionech je příležitost vstoupit za peníze do armády často skoro jediným zdrojem příjmu.
Když se však válka táhne a její konec je v nedohlednu, když dochází k totální vojenské mobilizaci a materiální strádání se stává nesnesitelným, začíná se měnit i nálada ve společnosti. Dochází ke spontánním protestům, nepokojům, stávkám – a revoluce je blízko. Právě k tomu došlo za první světové války. Je těžké říct, zda v budoucnu je něco takového možné v Rusku a na Ukrajině. Na Západě, který byl dosud do války zapojen jen nepřímo, je vyhlídka na takový vývoj ještě problematičtější. Třídní boje zde probíhají, ale je nepravděpodobné, že pracující třída je nyní připravena například na protiválečnou generální stávku. A když se objevují masové protesty proti válce, jsou často organizovány silami, které podporují jednu z válčících stran. Bohužel toto se přesně děje v případě demonstrací proti válce na Blízkém východě. A skoro se nekonají žádné demonstrace, které by například požadovaly zastavit podporu války na Ukrajině a žádaly by po válčících stranách uzavření příměří.
Mezi radikálním odstraněním příčin válek a ukončením jedné z válek je pochopitelně zásadní rozdíl. Tvrzení, že kapitalistický mír je přísně vzato také formou války je samozřejmě pravdivé. Ale v tomto případě nejde o požadavek „míru“, ale o požadavek na zastavení probíhajícího masakru, masového vraždění lidí. Vzhledem ke statisícům umírajícím proletářům by bylo kruté a nezodpovědné si jednoduše umýt ruce a prohlásit, že „v této chvíli nemůžeme nic dělat“. Na proletářských životech záleží.
Kromě toho růst třídního boje a třídního vědomí nepadá z nebe. Jejich utváření není automatický proces. Tento boj má svoji vlastní logiku a vlastní dynamiku. Konkrétní a každodenní třídní a sociální konflikty se mohou stát školou a tréninkem pro budoucí sociální revoluci, jestliže se rozvíjejí na základě třídní sebeorganizace a autonomie a jdou ruku v ruce s růstem solidarity, s vytvářením adekvátních struktur pro tento boj a s rozvojem třídního a revolučního vědomí.
Jako anarchosyndikalisté samozřejmě myslíme hlavně na ekonomický třídní boj. Ale také antimilitarismus může sehrát svoji roli jako škola a trénink boje. Je však velmi důležité nesměšovat skutečný antimilitaristický boj s podporou jedné nebo druhé z válčících stran!
Co mohou internacionalističtí sociální revolucionáři dělat právě teď, třebaže momentálně není žádná vyhlídka na brzkou revoluci? Strategie sociálních revolucionářů může spočívat v těchto čtyřech bodech:
1) „Nevyj s vládnoucími vlky“, tj. žádná podpora státům, válkám, nacionalismu (či „národnímu osvobození“) a „národní jednotě“, stejně jako žádná podpora „třídní spolupráci“. Měli bychom vysvětlovat, jaké škody páchá vlastenectví, myšlenka vlasti a myšlenka obrany vlasti. Nevstupuj do armády a pokud je to možné, odrazuj od toho i ostatní. Žádná účast na oficiálních vlasteneckých opatřeních a krocích. Zkrátka pozice, kterou lze shrnout slovy „beze mne, bez nás“.
2) Vysvětluj skutečné příčiny války a jejich třídní podmíněnost (neboli „říci pravdu je revoluční čin“): Musíme vysvětlovat, v zájmu koho se války vedou a kdo má z války prospěch. Musíme vysvětlovat, že pracující z války prospěch nemají a že nás nezajímá, kterým jazykem pán nebo šéf mluví nebo kde žije. Tato válka je výtvorem státu a kapitalistického systému a je třeba pochopit, že války se nezbavíme bez boje proti státu a kapitalistickému systému. Zkrátka válku válce a systému, z něhož válka vzniká.
3) Praktické aktivity proti konkrétní válce (i když jsou rozsahem prozatím malé!): propaganda, sabotáž války a sabotáž vojenské mobilizace, praktická solidarita s dezertéry, s těmi lidmi, kdo válku odmítají, s obyvatelstvem obecně atd. V zemích, které nejsou přímo zapojeny do války, lze kromě podpory dezertérů vyvinout i tlak na vlády, aby válku přestaly podporovat a naopak přiměly válčící strany ke klidu zbraní. A jak nám ukrajinští internacionalisté opakovaně připomínali, bylo by důležité, aby bylo tlačeno na ukrajinský stát, aby otevřel hranice a dovolil každému, kdo nechce bojovat, odejít ze země.
4) Účast (bez opouštění vlastní pozice) v konkrétních třídních konfliktech, sociálních bojích, protestech, hladových vzpourách apod. Jestliže dojde k takovýmto nepokojům a povstáním, můžeme také počítat s takovým internacionalistickým vyústěním, k jakému došlo za první světové války, tj. s revolučním ukončením války.